Tábor nemůže začít, pokud nevztyčíme vlajku. Vztyčování vlajky řídí obvykle hlavas, který určí většinou z řad praktikantů 4 vlajkonoše, kteří na povel „Vlajková četo, pochodem v chod ! “ pomalu pochodují s rozloženou vlajkou ke stožáru. Hlavas otevře kruh u stožáru, aby první vlajkonoš mohl vstoupit, zavěsit vlajku na lanko a za zpěvu písně VLAJKA pomalu vytáhnout vlajku na stožár. Táborníci stojí v pozoru, zpívají a očima doprovázejí vlajku na její cestě ke Slunci.
VLAJKA
1.
Vše tone v snách a život kolem ztich,
jen dole v tmách kol ohně slyšet smích.
tam srdce všem jen spokojeně zabuší,
z písniček známých vše jistě vytušíš.
Ref: Vlajka vzhůru letí, k radosti svých dětí,
hned se s mráčky snoubí,
vlát bude zas, až mládí čas opustí nás.
2.
Po létech sám, až zabloudíš v ten kraj
a staneš tam, kde býval kdys ´ tvůj ráj.
Vzpomeneš chvil, těch, kterés ´ míval tolik rád,
tak, jako kdysi s ozvěnou slyšíš hrát.
Ref:
Vlajka vzhůru letí…
Když se vlajka zatřepetá ve větru a píseň dozní, vyzve hlavas hospodáře, aby zasekl sekeru práce a tábor je zahájen.
Bez písniček se neobejdou ani každodenní velké nástupy. Ty se odehrávají každý večer jejich hlavní náplní je zhodnocení dne, zejména vývoje celotáborové hry, udělení pochval a poprav, rozdání ztracených, případně usušených věcí a přidělení došlé pošty . A právě toto veřejné rozdělování pošty ze světa se může odehrát teprve tehdy, když táborníci správně zapějí „Jede, jede, poštovský panáček“ . Je-li zpěv náležitě krásný, poštovský panáček skutečně přikvačí a z tradiční zelené brašny začne vytahovat dopis po dopise, lístek za lístkem.
Na každém nástupu nesmí chybět takzvaná ZTRACENKA, při níž se zapomnětlivcům vracejí jejich poztrácené svršky a spodky. A protože hlídat si své věci je jednou z hlavních povinností táborníka, nedostane nikdo nic zadarmo. Nejčastějším a nejzábavnějším „trestem“ bývá úkol zazpívat písničku (jakoukoli) nebo zatančit rituální mazurku na nápěv „Měla babka čtyři jabka“ , k níž se vyberou vždy dva až tři zvláš? vyjímeční jedinci. Dá se říct, že právě tyto dvě písničky mají na nástupech své neodmyslitelné místo, stejně jako tradice poměrně nová, a tou je Prasečí vršek. To se vždy pozvou na nástupiště hříšníci, jejichž denní bodování úklidu ve stanu dopadlo doslova černě a pod štiplavými údery proutku některého z vedoucích si v pokleku na všech čtyřech kvičíc zahrají na čuníky. Aktéři tohoto představení zažijí však více ostudy než bolesti. Obdobně je tomu při rituálu nazvaném POPRAVA . Pokud jste se teď právě trochu vyděsili, pak vězte, že můžete zůstat v klidu. Jde o popravu symbolickou, kdy potrestaný táborník dostane přede všemi přes vyšpulený zadek jednu dobře míněnou výchovnou trefu velkým dřevěným mečem od kata, jehož tvář je skryta za pravou, rudou katovskou kápí. Poprava má podle provinění tři stupně a slouží především jako poučení ostatním a je doprovázená hlasitým sborovým „FŮŮŮJ“. Naproti tomu POCHVALA bývá doprovázena srdečným potleskem a udělujeme ji rádi každému, kdo si ji zaslouží.
Tak plyne den za dnem, nástup za nástupem, až dojde na ten nejsmutnější, poslední. Poslední táborák dohořel, ceny a odměny jsou rozdány, tábořiště vzorně uklizené a my naposledy stojíme v kruhu pod třepotající se vlajkou. Čelem ke všem táborníkům nastoupí několik nejstarších táborníků, kteří v daném roce dovršili 15 let a podle nepsaných pravidel na táboře jako děti končí. Nejen pro ně je tenhle obřad nejsmutnější a znamená nejednu slzu. S těmi nejzdatnějšími se v příštím roce setkáme jako s praktikanty, ale všem bez rozdílu hlavas slavnostně předá uhlík z posledního táboráku a všichni třesoucími se hlasy zazpívají
ROČNÍK 47
1.
Nás bylo sedm romantiků,
netušících, že se všechno změní.
A stačilo pár okamžiků,
patnáct let, to vlastně tolik není.
Však sotva v pátek odhoukaj,
to pomyšlení každého z nás svádí,
svý tělo sádlem obalený
napasovat do maskáčů z mládí.
2.
Léta krásy nepřidaj
a nevyléčí naše ztuhlý klouby,
jen v uších pořád zvoní blues,
co na mýtinách džezmen vítr troubí.
Zas jedem známým údolím,
tak, jako v časech naší zašlý slávy.
A slova městem neředěná
snášejí se do vyrezlý trávy.
3.
Pak čaj s příchutí jehličí
a cigaretu zapalovat třískou.
A kytaru vzít do klína
a zpívat si tu píseň kdysi blízkou.
Text není žádnej Kainar,
dávno víme všichni, že je vlastně hloupá,
tak proč nám slzí oči,
není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.
4.
Pak je tu konec víkendu
a všechno jako v obráceným filmu.
Každej si schová do kapsy
ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu.
/ : Ten uhlík, to je jistota,
že všední dny člověka neumoří.
Čas od času se podívá
a řekne: „ je to dobrý, ještě hoří…“ : /
Když se uhlíkáři zařadí a všichni si utřou slzy, zbývá opravdu už jen málo. Hlavas vyzve hospodáře, aby vyjmul ze špalku sekeru práce a pak vlajková četa na hlavasův povel sejme ze stožáru vlajku. Táborníci opět stojí v pozoru a protože přes slzy se špatně zpívá, klesá vlajka do úplného ticha. A než se úplně rozloučíme a rozjedeme do svých domovů, ještě si naposledy spojíme ruce do jednoho velkého kruhu, ve kterém nesmí nikdo chybět, s vyjímkou kytaristy stojícího v jeho středu, a zazpíváme si
VALČÍK NA ROZLOUČENOU
1.
Končí ten čas, jenž byl plný kouzelných nocí a dní,
poslouchej jak tichý valčík na rozloučenou nám zní.
Již musíme se rozloučit, končí čas krásných dní,
teskně a tiše vlačík ten na rozloučenou nám zní.
Ref:
Proč s čím se máme rozloučit,
co každý z nás měl rád?
proč musíme se rozejít bez víry na návrat?
2.
To není žádné loučení, i když chvěl se nám i hlas,
jsme pevně v kruhu spojeni a my sejdeme se zas.
Nashledanou si říkáme, když k loučení je čas,
nashledanou mí přátelé, za rok sejdeme se zas.
Ref:
Proč s čím se máme rozloučit….
Ale nebojte se, nekončíme smutně. Poslední, co si spolu řekneme, vlastně zakřičíme, je táborový pokřik. Na konci však voláme letopočet příštího roku, na znamení víry v setkání napřesrok.
Aktualizováno 27. 2. 2013 10:39