Výsadek 2003


Dne 14.7. ve 22:00 vyrazilo elitní komando o 11 členech, mezi nimi já a Vojta, na přepad pionýrského tábora Chudinka. O půl jedenácté jsme dorazili do Bistra na jedno rychlé pivečko a o čtvrt hodiny později jsme se dali na cestu, která byla dlouhá 8km. Při chůzi jsme zpívali mnoho písniček a krásně jsme se bavili. Ve 23:30 jsme dorazili na křižovatku u Štádlerova mlýna, kde proběhlo maskování.Za další půlhodinu jsme se konečně  dostali na místo určení. Tam se naše komando zastavilo a já s Vojtou jsme se vydali na průzkum. Po chvíli jsme se rozhodli vybudovat základní tábor na cestě pod mlýnem. Přesun jednotky byl rychlý a tichý. Pak se hledali dobrovolníci na prozkoumání tábora. Cesta k táboru byla dlouhá a obtížná na ticho a na pohyb. Pionýři seděli u ohně a zpívali.Vojta, Míra a já jsme se plazili podél potoka a vysoké trávy směrem ke kuchyni. Cestou jsme narazili na lávku přes potok. Vojta se rozhodl, že se podívá přes lávku na druhou stranu do tábora. A my že budeme hlídat a když by se něco semlelo, tak abychom utekli. Vojta se dostal skoro na konec lávky, a pak zmizel pod ní. Koukala mu hlava, když se to stalo…Kolem probíhal pes, o kterém nikdo z nás neměl ani ponětí. Vojta vykukoval ven, když jeho oči zahlédly oči psa z blízkosti 20cm. Vojta se ho lekl a ze svého úkrytu vyběhl ven. My, v domnění, že jsme byli prozrazeni, jsme ho následovali až na základnu. Tam jsme se teprve dozvěděli, že se Vojta lekl pouze psa, kterému bylo k nevydržení cítit z tlamy.Holkám, co šly s námi, byla zima a tak padl návrh, že ony půjdou zpět do našeho tábora do Měčína. Návrh byl přijat, nebo? bylo nemožné přepadnout tábor ve velké skupině.   K Vojtovi, mně a Mírovi se přidal ještě Prošek. Takže z 11 lidí jsme nakonec šli pouze my čtyři. Ve dvě ráno odešli Tereza, Stáňa, Lucka, Petra, Hanča a František a do Měčína dorazili za dvě hodiny. ( Zde si všimněte drobné nuance v počtu lidí 11 – 6 = 4 pozn. přepisovatele)My jsme vyrazili s Vojtou na průzkum mlýna. Když jsme se dostali k mlýnu byly na zemi položeny koleje. Ty jsme překročili a dostali jsme se přede dveře, na kterých byl zámek. Vojta za něj vzal a sundal ho. Vnikl dovnitř a podíval se, jak to tam vypadá. Po kratším průzkumu zjistil, že tam jsou prázdné plynové bomby, z čehož  jsme usoudili, že tam mají plynový vařič. V lednici měli máslo, perlu a nějaký tuk. Dále tam byl spacák a mnoho dalších věcí. Vyšli jsme ven a já našel nějaký brod přes potok nahoru do lesa a dále na palouk, ze  kterého jsme se dostali na kraj lesa přímo nad louku, na které stál tábor. Když jsme vcházeli do lesa byli po levé straně V.I.P. záchody. Popisovat je nebudu, byly ošklivé. Asi o 20m dál byl barel s vodou a schodiště dolu do tábora. Šli jsme dál a narazili na cestu, která vedla dolů ke stanům, ale to jsme ještě nevěděli. Šli jsme po ní potichu, sice jsme občas šlápli na nějakou větvičku nebo zakopli o pařez, ale nikdo si nás ani nevšiml. Až jsme se dostali na mýtinu, kde jsme se mohli nepozorovaně přesunout  až ke stanům. Tam jsme se proplížili celkem bez problémů, než jsme zjistili přítomnost hlídky.Když jsme se dostali aspoň k těm stanům, tak jsme se snažili zjistit kolik jich je. Prvotní odhad byl 15. Nakonec to nebyl skutečný počet, ten se dozvíte později. A pak z čeho jsou celty na stanech. Zjistili jsme šus?ák nebo nějaké PVC. Pak jsme se museli stáhnout, protože někdo rozepnul spacák a šoural se ven. Ještě jsme uvažovali o tom, že bychom se dostali podél vysoké trávy ke kuchyni, jenže to jsme kvůli nebezpečí číhajícího psa zamítli. Nakonec  jsme se dali  na ústup na základnu.V základním táboře jsme chvíli čekali a promýšleli strategický plán. Pak jsme šli pokračovat dále v plnění úkolů. Teď nás čekalo zjistit kolik je pod lávkou vody a čím je ohraničeno volejbalové hřiště. Na první úkol šel dobrovolně Míra, a na druhý Vojta. Míra zjistil 20-25cm vody. A Vojta, že hřiště je obehnáno horolezeckým lanem. Na palouku byla mlha a Vojta zprvu nevěděl jestli je to opravdu lano nebo ne. Tak do něho kousl a poznal jej. Pak se vrátil a my jsme se vydali zpátky k mlýnu a brodem přes potok na druhou stranu. Lesem na louku, kde jsme se rozhodli, že do tábora půjdeme za svítání. Neměli jsme co dělat, byly dvě hodiny ráno, tak padl návrh, že si uděláme oheň a usušíme si věci. Vyšplhali jsme na vrh louky, kde byly krávy, tam jsme se zapovídali a z ohně sešlo. Řešili jsme, zda ta bílá kráva před námi je kráva nebo býk. Dlouho jsme nad tím uvažovali, až jsme se zeptali Proška. Ten suverénně odpověděl: „Kráva!“ (Dodnes nevíme, jak na to v té mlze přišel…“) Pak se nám udělala zima a Vojta vymyslel, že se budeme tulit. A tak jsme se tulili. Proška to po chvíli přestalo bavit, a tak si  začal hrát s elektrickým ohradníkem. Nejdřív počítal intervaly mezi ranami elektrického proudu, a pak začal dávat rány Mírovi. Míra si chtěl také sáhnout. „Nečekaně“ dostal ránu a divil se, že ho to bolí víc, když si na ohradník sáhne levou rukou.Potom jsme se bavili o všem možném, až se začalo rozednívat. A my jsme se vydali na poslední steč.Sešli jsme z louky opět k záchodům a pokračovali jsme dál po pěšině. Až jsme se dostali na její konec, kde byla vysoká tráva s přístupová cesta do tábora. Vojta začal šplhat na borovici, že se podívá jak to v táboře vypadá teď. Dělal u toho strašný hluk, že jsme si mysleli, že na nás někdo přijde, ale naštěstí nepřišel nikdo. Pak slezl a šli jsme až k té vysoké trávě za kuchyní, kde jsme se po velkém rozhodování rozdělili. Prošek s Mírou se měli kousek vrátit a zjistit přesný počet stanů a modrý nápis na kuchyni. V té trávě nebylo možné jít potichu. Říkali jsme si, že až dojdeme ke kuchyni, tak na nás vlítnou. Ale nevlítli. Do kuchyně jsme se dostali bez problémů. Zjistili jsme, že jejich celotáborová hra je Harry Potter, že mají čtyři oddíly, jaké mají ubrusy a kolik mají stolů. Teď jsme museli zjistit jaký mají nápis na kuchyni. Šli jsme do dřevníku. Tam jsme nic nenašli, a když jsme se vraceli, tak nás spatřila hlídka. Dělali jsme jako že patříme k nim. Přišla holčička a bylo evidentní, že z nás má strach. Vojta jí řekl, že hrajeme s jejími vedoucími takovou hru, že máme zjistit co nejvíc o jejich táboře. Ptal se jí na jméno, řekla: “Oskar“, z toho jsme usoudili, že jde o přezdívku. Zeptali jsme se jí na to, co jsme zjistili a ona nám vše odsouhlasila. A ještě jsme se jí zeptali, na to kde mají sušák na věci. Řekla nám: „Je u ohniště.“ Teď jsme už měli všechno, co jsme potřebovali. Ještě jsme napsali vedoucím pozdrav od Vojty a Marka a stejnou cestou jsme se vrátili zpět.Proška jsme našli hned, ale Míru ne. ten byl schovaný v trávě a plížil se ke stanům. Tam byla hlídka, která ho spatřila. Volal jsem na Míru aby se vrátil. Nakonec přeci jen poslechl. Pak jsme se vydali konečně na cestu do Měčína, směr náš domovský tábor. Ale ještě jsme zjistili na nápis na kuchyni, zněl: Hotel.Do tábora jsme se vrátili v 7:30, těsně před budíčkem.  

Aktualizováno 25. 2. 2013 17:55

Go to top