Jste zde: HlavníO tábořeMinulé ročníkyPříspěvky od dospělákůVaříme pod Šteflovou skálou 3 99

Vaříme pod Šteflovou skálou 3 99


Jak jim snědli málem hrnec

Slunce pařilo do Šteflovky a kuchyně už od oběda netopila. „Marodi“ chodili nebo leželi kde se dalo a bylo vidět, že je letní den jak podle předpisu. „Musí bejt nejmíň pětatřicet ve stínu“, prohodil vychytrale Míla. „Deme na koupák za dětma. Vezmeme jim tam š?ávu s vodou a nějaký ten rohlík s jablkem“, prohodil k tomu podnětně Yeti. „Já bych jim tam vzala i ten hrnec s pudinkem….“, přisadila si k tomu Liduška, která krmila děti nejen prášky, ale i jídlo doporučovala jako správná máma. „Nono, eště se nám to v autě vyleje….já bych to s sebou nebral“, znovu zavrčel Míla. „To je fakt, dy? s sebou nemají ani lžíce, ani ešusy“, musel mu přijít Yeti na pomoc. Ale Liduška už byla rozhodnutá vzít na koupaliště všechno a už taky zvedala třicetilitrák s pudingem, aby ho dala do auta. Kousek ho nadzvedla a práskla s ním zpátky. „Hele vem to, já to sama neunesu.“ „Hmm, nikdo ti neříká, abys to unášela. Na to tady máme lidi“, zahučel pod fousy Yeti a už nesl hrnec do auta. „Hele a vemte taky hrníčky na pití, lžíce a nějakej ten ešus, a? to mají z čeho jíst“, doplnila ještě naše zdravotnice, i když věděla, že to je zbytečné. Buď to ty dva umělci vezmou a nebo ne. To jsou vždy jen dvě možnosti. Tahle teorie byla skoro jasná. Buď to zapomněl Yeti, nebo to zapomněl Míla. Jiná možnost tady nebyla. Horší bylo, že když to jeden zapomněl , tak zrovna nějakou náhodou si ten druhý nevzpomněl. Ale ty dvě možnosti byly pořád a je fakt, že těm dvěma to buď jasný bylo nebo nebylo. Dy? na to měli jen dvě možnosti.Když už měli skoro všechno naložený, tak vyrazili. „..a Liduška nejede?“ vyhrkl Yeti, když už projížděli pačkárnou. „Nee, jak vidíš. A ona chtěla taky?“ „Jó, dy? si šla pro ručník“ „..a proč si to neřek?“ zařval Míla a šlápl na brzdu tak, že oba málem viděli, že světla vpředu skutečně, nesvítí. „Kruci, ta potvora brzdí“, procedil mezi fousy Yeti: „a teď couvej, ale až budeš chtít zase brzdit, tak to ohlaš, já se něčeho chytnu.“ „Tak to máme štestí, že tu není ruční záchranná brzda“, zavrčel Míla: „Eště máme puding v hrnci a nebo už je ta druhá možnost?“ „Žádná druhá možnost tu není, já na tom hrnci sedím.“ „Tak klucíí jedem“, pobídla ty dva Liduška, která mezitím naskočila. Auto vyrazilo po rozpálené cestě směrem ke koupališti.Jakmile je děti a vedoucí zahlédli, už bylo po koupání a stavěla se fronta na menáž. „Co ste nám přivezli?“ zakvílel věčně hladový Tomáš a předběhl všechny v zástupu. „Deš na konec frontýýý?!“ zaječelo několik děvčat. „Jó, jdu.“ „Ale my myslíme na ten dozadu.“ „Tůůůdle“, stačil ještě vykřiknout Tom, ale dál už nešel. Ono vleže se utíkat nedá a vyšetřit, kdo mu nastavil nohu nemá cenu. Hlad měli všichni a tak bylo lepší nechat výdej a jít se svlažit pod sprchu. Chvíli byl ještě hluk jak v úle, ale pak už cvakaly jen lžíce o ešusy. Když se opět začala hladina hluku zvyšovat, šli Míla s Yetim „uklidit nádobí.“ „Kde je hrnec od pudingu“, zaúpěl Yeti a ukazoval na prázdnou lavici, kam ho před pár minutami usadili. „On ho asi někdo ukradl“, zapištěla malá Šárka, netušíc, že tím namíchne Medák, který sedě rozkročmo kus dál na trávě a vyškraboval zbytek pudingu, ještě s dvěma kumpány, takže hrnec mezi nimi vidět nebylo. „Fuj to sem se lek, že nám to někdo vymeje“, prohlásil na to Míla a poučil ty tři kolem hrnce, že až ho nebudou potřebovat, tak a? ho uklidí do au?áku. „Jóó, neboj se Mílo, my ti ho nesníme.“ „Tak to sme rádi, jinak by se už nadosmrti pod Šteflovou nevařilo!“ dodal k tomu moudře Yeti. Protož věděl, že tady asi dvě možnosti nejsou.

Aktualizováno 25. 2. 2013 18:54

Go to top