Přepad Chudinky 1996


V těchto letech patřila Chudinka svou pověstí mezi těžko přepadnutelné tábory. Obyvatelé tábora Chudinky byly pyšní na své přírodní hradby. Z jedné strany strmá stráň porostlá hustým lesem. Vzadu za kuchyní vysoká a stará tráva a zbytek lemuje potok. Oficiální přístupová cesta je jediná a vede přes potok, je jím můstek široký přesně na jedno auto. Tuto přírodní ochranu umocňovali ještě spolehlivé hlídky, které nespustily celou noc můstek z očí a ani okolí jim nebylo lhostejné. Snad proto jsme se rozhodli, že tento obraný val pokoříme, nebo? my pod skálou máme rádi velké výzvy. Proto Filip sestavil přepadové komando a začal spřádat plány přepadu. Ve složení Filip Vosický, Láďa Černý, Petr Toula, Prošek, Honza Suchý a Pavel Rosenvald jsme měli vyrazit a vybrat tábor do posledního hřebíku. Pokud mě zklamala pamě? a na nějakou osobu, která byla ještě členem přepadové party, jsem zapomněl, tak se moc omlouvám. Vyrazili jsme autem z Měčína směr Mlýnské Struhadlo. Cestou nás Filip seznamoval s plánem. Bylo vcelku jasné, že přes můstek to nepůjde. Přes něj by s velikým štěstím nepozorovaně přelezla tak jedna osoba. Jednak nás bylo více a hlavně stejně by se asi nenašel odvážlivec, který by sám vlezl přímo mezi stany, kde spí lidi, kteří s nadšením loví každého vetřelce. Přes les to taky nepůjde, nebo? po tmě bychom dělali neúnosný hluk, který by zalarmoval v táboře vše živé. Moc možností už nezbývalo. Louka s vysokou starou trávou či cesta přímo potokem okolo louky. Potokem bychom se dostali přímo ke kuchyni a celou dobu pochodu v potoce budeme před hlídkou kryti vysokou a starou trávou na louce. Bylo nám jasné, že jiné cesty není a připravovali jsme se na půlnoční koupel. Auto jsme nechali na jedné z lesních odboček a vydali jsme se přes louku k místu, kde jsme chtěli vstoupit do potoka. Cestou jsme potkali ještě jeden potok, který bylo nutno přebrodit. Dlouho jsme hloubali, které místo je nejlepší k přebrodění potoka. Jak si jistě nejeden účastník tábora Pravěk 96 vzpomene, pršelo ten rok vcelku obstojně a tudíž rozvodněný potok nebyl v té době nic neobvyklého. Nakonec byl vyslán Petr, nejvyšší a nejmohutnější člen naší noční návštěvnické party byl vybrán, aby jako první vstoupil do potoka. Věřte, že to není nic jednoduchého. Jednak při oblačné a lehce deštivé noci toho není pod stromy moc vidět, takže určit hloubku potoka okem nelze. Klacek si ulomit nemůžete, nebo? jsme již byli blízko nepřítele a ten jistě bedlivě naslouchá zvukům noci, aby včas odhalil případného vetřelce. Petr nakonec po menším nátlaku svou funkci přijal a opatrně začal vstupovat do vodního toku, který byl široký skoro tři metry a hloubku jsme měli brzy zjistit. Musel být velice opatrný, nebo? uklouznutí by dozajista znamenalo výkřik či jiný zvuk vypuštění při té příležitosti z úst. Nikomu samozřejmě nevadilo, že si v chladné noci namočí svou obuv, neb jsme věděli, že nás čeká ještě několik desítek metrů dlouhý pochod přímo potokem k táborové jídelně. Petr již stál asi půl metru od břehu a voda mu sahala ke kotníkům, nakonec potok přešel celý a boty si pořádně ani nenamočil. Rychle ale potichu jsme následovali jeho příkladu a ocitli se na druhém břehu. Petr měl ve tváři pocit úlevy, že ho případný rozvodněný potok neodnesl do černočerné tmy. Po krátkém lesním úseku jsme stanuli u břehu našeho potoka, který jsme si pro dnešní noc zvolili jako přístupovou cestu do tábora. Jelikož jsme měli v hlavě předchozí zážitek s broděním přes potok, začali jsme hned vstupovat do potoka s podvědomím, že tomu s hloubkou bude stejně jako v předchozím případě. Sice to nebyla žádná dravá horská bystřina, ale několik desítek centimetrů od břehu nám byla voda až po pas. Že nám byla pořádná zima, asi není ani potřeba psát. Nicméně po opatrném pochodu vodním tokem jsme dospěli ke kuchyni. Chvíli jsme nehybně, jak nám jen zima dovolila, stáli a poslouchali, zda není nikdo v kuchyni. Podle poslechu, co jsme přes naše drkotající zuby slyšeli, nikdo v kuchyni nebyl. Začali jsme po jednom vylézat po břehu a plížit se do kuchyně. Nikdo tam opravdu nebyl. Začali jsme po tmě a po tichu slídit po kuchyni. Každý z nás se vydal do jiné části kuchyně. Já jsem měl snad čtyřikrát pod rukou kráječ na chleba, ale byl pevně přišroubován ke stolu a já ani za boha nemohl najít klíče či alespoň kombinačky, kterými bych tento kráječ odšrouboval. Nakonec se mi dostaly do ruky nějaké placky z moduritu. Asi nikdo z účastníků se neshodne na tom, jakou dobu jsme v kuchyni strávili, když Filip vydal povel k odchodu. Únikovou cestou již nebyl potok, ale ta louka porostlá vysokou trávou. Měli jsme vcelku na spěch a proto není divu, že jsme při vybíhání z kuchyně shodili nějaké podlážky. Tráva na louce byla tak vysoká, že jsme neviděli ani jeden druhého. Člověk si musel dávat velký pozor, aby ve tmě a vysoké trávě neztratil směr. Zdárně jsme se všichni sešli u auta. Nikdo z nás neměl pocit, že by pronásledovatelé byli příliš blízko za námi. Přesto Filip řádně šlapal na plynový pedál našeho přepadového embéčka, abychom byli co nejdříve pryč. Přišel čas zhodnotit a pochlubit se tím, kdo co našel a odnesl. O mých plackách z moduritu již víte, dále si vzpomínám na tlustou kuchařskou knížku a kýbl s kefírem či kyslým mlékem, těžko říci co to bylo za bílou nevábně páchnoucí tekutinu nejvíce podobné mléku. Za zmínku jen stojí, že ostré šlapání na plyn mělo za následek převrhnutí tohoto kýblu, samozřejmě na vině byla i osoba, která měla kýbl v autě držet, ale to bylo úplně jedno. Nic to nezmění na faktu, že přes řádné a úmorné vydrhnutí podlahy u spolujezdce byl kefír v autě cítit ještě dlouho po táboře. Po pravdě řečeno ještě o Vánocích šli řeči o tom, že kefír v autě ještě občas zavoní, zejména ve chvíli, když se zapne topení automobilu. I přes tuto neblahou skutečnost je nutné konstatovat, že Chudinku jsme pokořili a dodalo nám to odvahy do příštích let. 

Aktualizováno 25. 2. 2013 18:54

Go to top